Historie

Historický vývoj hradu a statku

 

Přibližně pět kilometrů jižně od Benešova se rozkládá městečko Bystřice. Necelý kilometr východně od něho pak leží v severní části údolí Líšeňského potoka ves Líšno.

            Počátky Líšna jsou spojeny s významným rodem pánů z Dubé, jedné větve mocných Benešoviců. Podle výsledků dosavadního bádání je možné usuzovat, že jejich předkem byl Beneš z Benešova, připomínaný ve dvacátých letech 13. století a pohřbený v tamním kostele.[1] Jeho údajným čtvrtým synem byl pak Matouš, praotec pánů z Dubé.[2] Písemné prameny bohužel neobsahují přímé zprávy o jeho dětech, je však velmi pravděpodobné, že jeho synem byl Ondřej. S interpretací písemných zpráv týkajících se této osoby je sice spojeno nemálo potíží, jisté ovšem je, že Ondřej zdědil nebo jinak získal majetek rozložený minimálně ve dvou oblastech, totiž v Posázaví a jižně od rodného Benešova. V obou enklávách pak založil panská sídla. Zatímco o Dubé, hradu ležícím mezi Lštěním a Hvězdonicemi, je známo dostatečné množství údajů, totéž bohužel neplatí o druhém Ondřejově sídle, o Kavčí Hoře.[3] Pomineme-li zprávy o Ondřeji Kavkovi z let 1254 a 1263, neboť není jisté, jde-li o osobu totožnou s naším Ondřejem,[4] pak bezpečné zmínky o něm pocházejí až z počátku osmdesátých let 13. věku. V listině vydané 28. května 1283 pražským biskupem Tobiášem z Bechyně v souvislosti s prodejem tří vesnic na Vltavotýnsku vystupuje jako svědek s přídomkem „z Dubé“.[5] O rok později, 24. května 1284, pak nacházíme Ondřeje v soupisu stoupenců Záviše z Falkenštejna, slibujících věrnost králi Václavu II., tentokrát však s přídomkem „de Caucihehor“, tedy z Kavčí Hory.[6] Se shodným přídomkem vystupoval jako svědek na listině vydané Albrechtem z Hohenberka 13. září 1290 v souvislosti s prodejem hradu Wisseneck.[7] Snad někam do tohoto období spadá bohužel nedatovaná listina, kterou biskup Tobiáš prodává „urozenému muži, panu Ondřeji řečenému z Kavčí Hory“ jistý majetek v Posázaví.[8] Doklad z roku 1297 pak uvádí mezi přísedícími zemského soudu Ondřeje „z Kavčí Hory neboli z Dubé“,[9] potvrzující totožnost Ondřeje z Dubé a Ondřeje z Kavčí Hory.

                    Záznam z roku 1297 je důležitý rovněž proto, že kromě zmíněného Ondřeje je v něm uveden ještě další Ondřej z Dubé, purkrabí královského hradu Most. Dosud se předpokládá, že se jedná o syna Ondřeje z Dubé a Kavčí Hory, který po něm později zdědil majetek v okolí Benešova a v Posázaví. Na rozdíl od otce sídlil pravděpodobně výhradně na Dubé a po Kavčí 

Hoře se již nepsal. Byl to zřejmě on, kdo je uveden jako svědek v zápisu z 18. června 1337 ohledně vypořádání majetku po zesnulém Dětochovi ze Žiželic.[1] Jak dlouho žil, bohužel nevíme. Literatura běžně předpokládá, že je totožný s Ondřejem, připomínaným ještě koncem padesátých let 14. století. Pokud tento názor přijmeme, je nutné si uvědomit, že Ondřej by se musel dožít minimálně osmdesáti let, což sice není nemožné, ale málo pravděpodobné. Nicméně předpokládejme, že tomu tak bylo. Ondřej z Dubé si vyprosil 25. října 1356 od papeže vydání listiny svědčící jemu a manželce Elišce na odpuštění všech hříchů v hodině smrti.[2] Naposledy je připomínán – pokud je dosud známo – dne 7. prosince 1359, kdy obsadil faru při hrusickém kostele novým farářem Václavem.[3] V roce 1361 již nežil.

                    Ondřej byl ženatý s Eliškou, s níž měl syny Ondřeje, Václava a Beneše. Zatímco o Ondřejovi, potomním nejvyšším sudím Království českého, pochází první známá zpráva z června 1343,[4] zmínky o jeho bratrech jsou mladší. Václav, zvaný také Vaněk, je připomínán poprvé v říjnu 1355[5] a Beneš dokonce až v roce 1361 v souvislosti s obsazením místa faráře u okrouhlického kostela 4. října 1361, jehož jmenoval společně s matkou – vdovou Eliškou a bratrem Václavem.[6] Bratři s matkou drželi majetek po otci několik let nejdříve v nedílu. Zápisy z konfirmačních knih dovolují předpokládat, že tomu tak bylo minimálně do roku 1367. Václav s Benešem dosadili 20. ledna 1365 nového faráře Petra k nesvačilskému kostelu a po jeho brzké rezignaci ho nahradili 6. října téhož roku Svatoslavem. Starší bratr Ondřej vyměnil 9. srpna 1367 zmíněného Svatoslava za faráře z Chrastu Mikuláše. Všichni bratři pak obsadili společným rozhodnutím faru bystřického kostela 15. září 1367 novým farářem Janem.[7] Jelikož následující zprávy týkající se bystřického okolí se týkají výhradně Beneše, lze mít za prokázané, že buďto v roce 1367 nebo krátce poté se dubští bratři o dědictví po otci skutečně rozdělili.

                    Beneš z Dubé tehdy obdržel část majetku v okolí Benešova. Jeho správním centrem byla zprvu snad Bystřice, která převzala funkci bývalého sídla v Kavčí Hoře, pokleslého z neznámých důvodů na pouhou ves. Jelikož nově zřízený statek zprvu neobsahoval příslušné panské sídlo, Beneš zpočátku používal pouze rodový přídomek „z Dubé“. Tak tomu bylo např. v září 1374, kdy zesnul farář v blízkých Nesvačilech a on dosadil na jeho místo Mikuláše, pocházejícího z Líšna.[8] To je současně nejstarší dosud známá zmínka o této vsi. Znamená to ovšem, že byla založena nejpozději počátkem sedmdesátých let, když z ní pocházel již v roce 1374 farář, který se v ní snad také narodil. Beneš přistoupil snad současně s lokací nové vsi k založení panského sídla, které mu do té doby scházelo. Poprvé se po něm psal jako Beneš z Dubé neboli „de Lestna“ 26. dubna 1378, kdy dosadil nového faráře Jakuba z Popovic ke kostelu v Okrouhlici, zatímco dosavadní služebník Bernard odešel do Popovic.[9] Dobu založení panského sídla je však možné určit přesněji. Když byla 25. listopadu 1379 prováděna vizitace bystřického kostela, před komisí vypovídal mimo jiné osoby rovněž farář Fricek z Kavčí Hory. Ponecháme-li stranou zajímavý fakt, že jeho rodištěm byla ves s bývalým sídlem Ondřeje z Dubé, pak ze záznamu jeho výpovědi plynou další důležité 

skutečnosti. Fricek tehdy vyznal, že farářem je již třináctý rok a pátý rok slouží jako kaplan pana Beneše „in castro Lesczna“, tedy na hradu Líšno.[1] Znamená to tedy, že hrad Líšno musel být dokončen nejpozději v roce 1375. To by také vysvětlovalo, proč se Beneš psal v roce 1374 ještě po Dubé; nový hrad v Líšně tehdy ještě nebyl dokončen.

            Z předchozích zmínek plyne, že to byl pravděpodobně Beneš, který nechal založit poblíž Bystřice novou ves a v ní vystavět nový hrad, dokončený v rozmezí let 1374 a 1375. K hradnímu panství tehdy byly jistě připojeny vsi Bystřice, Okrouhlice, Kavčí Hora a Nesvačily, vymezující snad také jeho minimální rozsah, který mělo několik následujících desítek let. Beneš držel samozřejmě ještě další majetky, nicméně ty byly k jádru majetku připojovány později a neměly k němu pevnou vazbu. Správu Líšna řídil společně s manželkou Markétou, pocházející z významného rodu pánů ze Zvířetic. Z manželství s ní vzešli synové Beneš, Ondřej, Hašek a Václav. Poslední přímá zpráva o něm pochází z roku 1381, kdy se účastnil soudních pří o odúmrti v Kříženci a ve Vojslavicích.[2] Tehdy používal přídomek „z Líšna“, případně „z Líšna zvaný z Dubé“.

            Po roce 1381, kdy zesnul, převzala majetek vdova Markéta se syny. K jeho rozdělení zřejmě došlo až později, přestože synové vlastnili nejpozději od zmíněného roku různé součásti dědictví. Platí to především o Benešovi a Ondřejovi, kteří drželi v letech 1381 a 1382 části vsí Libouň a Zvěstov poblíž Louňovic pod Blaníkem.[3] Správu hlavní části rodového majetku však vedli společně. Proto vystupovali např. v roce 1392 během soudního projednávání odúmrti v Babčicích s přídomkem „z Líšna neboli řečení z Dubé“.[4] Obdobně výmluvná svědectví podávají zprávy z roku 1396. Nejprve, dne 4. května, obsadili bratři společně faru při bystřickém kostele novým farářem Janem Protivou. O třináct dní později, tedy 17. května, pak čtyři bratři „z Dubé neboli z Líšna“ jmenovali faráře Štěpána k okrouhlickému kostelu.[5] Bratři přitom užívali přídomek „z Líšna“ také samostatně, jak dokládá zpráva o Benešovi z téhož roku, kdy se účastnil květnového zasedání zemského soudu.[6] Když však obdarovali 22. ledna 1398 společně s matkou Markétou bystřickou faru ročními platy, vystupovali opět všichni včetně matky s přídomkem po Dubé a Líšně.[7] Tento zápis je důležitý mimo jiné také proto, že v něm jsou jmenovány další vsi náležející bezpochyby ke statku hradu Líšna. Byly to Ouběnice, Radošovice, Semovice, Boušice, Kavčí Hora a Nesvačily, tedy vsi ležící v blízkosti jádra statku. Doplníme-li k výčtu ještě vsi Bystřici a Okrouhlici, připomínané jako součást jejich majetku prameny v šedesátých a sedmdesátých letech, dostaneme pravděpodobně dosti úplný přehled velikosti líšeňského statku ve druhé polovině 14. věku.

            Vývoj majetkových vztahů k Líšnu bezprostředně po roce 1398 je nejasný. Nelze vyloučit, že bratři se tehdy konečně rozdělili o majetek, ovšem rozdělení mohlo souviset také s úmrtím několika členů rodu. Zmíněná zpráva z roku 1398 je totiž současně poslední známou zmínkou o Benešovi a Haškovi. Ondřej zvaný Roháč vlastnil krátkou dobu společně s Benešem Libouň a minimálně do roku 1400 držel blízký Zvěstov, po němž se psal v souvislosti s projednáváním odúmrti po Jiřím z Mateřova.[8] Nelze proto vyloučit, že počátku 

odtáhnout rovněž k Říčanům.[1] Pro obránce Líšna to jistě znamenalo vítaný oddech a zřejmě také záchranu, neboť je otázkou, zdali by byli schopni odolat přesile zkušených nepřátelských bojovníků.

            Václav z Dubé ovšem pokračoval v prozikmundovské politice, která se mu vyplácela i hmotně. V roce 1421 dostal od krále zápis na hrad Bzenec s příslušenstvím a snad někdy tehdy obdržel také zápis na zboží a hrad Lanšperk u Ústí nad Orlicí.[2] Dne 1. ledna 1423 zbavil Zikmund Hartneida z Liechtenštejna správy hradu Špilberku a nařídil mu, aby úřad postoupil Václavovi. V roce 1424 mu zastavil rovněž žlebské panství s hradem.[3] V téže době pobýval nadále v královských službách. V květnu 1422 ustavil Zikmundovým jménem Petra z Kravař a ze Strážnice hejtmanem Markrabství moravského, v květnu 1423 byl účasten ve smlouvě mezi Zikmundem a Ctiborem z Cimburka.[4]

            Poslední dosud známá zpráva o Václavovi pochází z pozdního roku 1424, kdy byl přítomen v Budíně na jednání Zikmundovy rady.[5] Zřejmě nedlouho poté zesnul. Na otázku po době jeho úmrtí bohužel nezodpovídá ani zajímavý údaj z 23. října 1426, kdy Rynart z Odlochovic uzavřel majetkovou smlouvu s Chvalem z Chmelného a Mikšem z Nosálova. K jejímu zpečetění došlo „na Lesstnye“ a na prvním místě mezi svědky byl Václavův synovec Beneš z Dubé a z Kožlí, syn Beneše z Dubé zvaného Libun.[6] Z předložených faktů můžeme soudit, že Václav z Dubé tehdy buďto nepobýval doma na Líšně, nebo již nebyl skutečně mezi živými. Pokud byl již po smrti, nevíme, komu vlastně připadl jeho majetek. Z dostupných písemných údajů není známo, že by měl potomky, takže nelze vyloučit, že dědicem se stal výše zmíněný Beneš z Dubé a Kožlí. Nevíme-li, komu Václav odkázal majetek, víme alespoň tolik, že zanechal závěť a jejím vykonáním pověřil samotného Zikmunda Lucemburského, jak plyne z obsahu listiny vydané králem 17. dubna 1429 v Bratislavě.[7]

            Vzhledem k nedostatku pramenů tedy nelze nastínit vývoj majetkových vztahů k Líšnu během několika let následujících po roce 1424. Pokud statek převzal skutečně Beneš z Dubé, nepatřil mu nikterak dlouho. Neznámo přesně kdy a jakým způsobem ho totiž získal Jan ze Smilkova, zvaný většinou Sádlo, syn Jana ze Smilkova popraveného za bouřlivých událostí v roce 1421. Psával se především po hlavním sídle, po hradě Kostelci nad Sázavou. Není zřejmé, zdali Líšno vlastnil již v roce 1433, kdy byl uveden v soupisu účastníků pražského svatomartinského sjezdu jako Janko Sádlo,[8] tuto možnost ale nelze vyloučit. Pravdou zůstává, že hrad se statkem vlastnil téměř třicet dlouhých let. Jelikož se obdobně jako Václav z Dubé čile účastnil veřejného života, zůstalo o něm dochováno množství rozličných zpráv.

            Jan se zúčastnil v roce 1435 tažení proti táborskému hradu Ostromeč v Povltaví. V jednom rukopisu tzv. Starých letopisů českých byl dokonce označen jako Jan Sádlo z Leštna,[9] což je poprvé, kdy se zapsán s tímto přídomkem O dva roky později vedl spor s 

panenským klášterem na Hradčanech o ves Vesec, kterou vyhrál.[1] V srpnu roku 1438 zavítala na Líšno vzácná návštěva. Zastavil se tu mladý český král Albrecht na svém tažení proti Táboru a na Líšně dokonce vydal několik listin.[2] Jan se poté v březnu 1440 zúčastnil sjezdu spojených krajů Kouřimského, Čáslavského, Chrudimského a Hradeckého, na němž byl zvolen jedním z hejtmanů Kouřimska.[3] O rok později byl v srpnu přítomen v Čáslavi na dalším krajském sjezdu, na němž byl mj. urovnán jeho spor s knězem Bedřichem ze Strážnice.[4] Konečně pak počátkem roku 1443 prodal Jan z Kostelce „residens in Lesstno“ Kunšovi zvanému Rozkoš z Dubé kostelecký statek.[5] Od té doby vlastnil především Líšno, které se stalo jeho hlavním sídlem. Zdá se však, že veřejnou činnost kombinoval s osobními zájmy. Jeho politický postoj nebyl dalece vyhraněný, takže mu nic nebránilo, aby na přelomu let 1443 a 1444 nepodnikal loupeživé nájezdy dokonce až do Rakous, a zřejmě ve spolupráci s Táborskými, jak si stěžoval koncem ledna 1444 Oldřichovi z Rožmberka samotný král Friedrich.[6] Jan byl ovšem za několik měsíců v nejlepších vztazích s Oldřichem, který mu dokonce vytáhl vojensky na pomoc proti Janu Zajímači z Kunštátu, jak dokládají listy z července 1444.[7] O dva roky později byl členem doprovodu Menharta z Hradce při jeho návštěvě římského krále Friedricha a mladého českého krále Ladislava Pohrobka.[8] V létě 1448 sloužil společně s Petrem Holickým mladším a Jindřichem Libštejnským z Kolovrat jako žoldnéř u saského markraběte Viléma. Zdá se, že Vilém nechtěl platit za poskytnuté služby a že žoldnéře dokonce nějakým způsobem těžce poškodil (hovořilo se přímo o „zradě“), jak plyne z veřejného svědectví Jana Sádla s Jindřichem Libštejnským podaného 17. srpna na staroměstské radnici.[9]

            Jan Sádlo tehdy zřejmě ještě patřil ke straníkům Oldřicha z Rožmberka a Menharta z Hradce. Když bylo 1. března 1448 uzavřeno příměří mezi Oldřichem a Václavem Zmrzlíkem ze Svojšína, byl ve smlouvě uveden jako opravce rožmberské strany.[10] Ovšem postupně přecházel na pozice Jiřího z Poděbrad, jehož hvězda tehdy začala vycházet. Plyne to z Oldřichova listu odeslaného 19. listopadu 1448 Bedřichovi ze Strážnice, v němž zmínil mj., že uzavřel dohodu s jedním z Jiřího přívrženců, s Janem Sádlem z Kostelce na Líšně.[11] Jan Sádlo ovšem udržoval s Oldřichem ještě určitou dobu dobré vztahy. Tak např. 23. února 1449 zaslal Oldřichovi list datovaný na Líšně ohledně vlastního sporu s Janem Čábelickým ze Soutic.[12] Situace mezi oběma stranami však byla tehdy již velmi vyhrocená, neboť Menhart z Hradce, setrvávající od dobytí Prahy 3. září 1448 v Jiříkově zajetí, byl sice 1. února 1449 propuštěn, leč na následky útrap o dva dny později v Říčanech zesnul. Jeho tělo bylo poté 

dopraveno do Jindřichova Hradce. Menhartovi průvodci se zastavili následujícího večera na nocleh u neznámé osoby, jíž mohl být Jan Sádlo na Líšně.[1]

            Jan Sádlo poté definitivně zakotvil v táboře Jiřího z Poděbrad. Když proto Oldřich z Rožmberka vydával 10. července 1449 ochranný list pro členy Jiřího strany k cestě na obecní sněm do Jihlavy, nechyběl mezi nimi ani Jan z Kostelce a z Líšna.[2] Vypovězení otevřeného nepřátelství proto na sebe nenechalo dlouho čekat. Záminkou k rozpoutání dalších válečných střetů byla činnost Kunše z Dubé, zvaného Rozkoš, který koupil v roce 1443 od Jana Sádla hrad Kostelec nad Sázavou. Kuneš sice podepsal dohodu o udržování klidu z roku 1440, nicméně neřídil se jí. Zdeněk ze Šternberka proto oblehl v roce 1449 jeho hrad a výsledkem vojenské akce byl podpis smíru mezi oběma stranami. Nicméně Kuneš se nechoval podle dohody, ale nadále rozdmýchával rozbroje, pročež Zdeněk přitáhl k hradu v květnu 1450 znovu. Jeho oddíly pak doplnilo vojsko Jiřího z Poděbrad s mnohými šlechtici, mezi nimiž nacházíme i Jana Sádla. Jelikož však Kuneš patřil k rožmberským straníkům, obležení Kostelce znamenalo prakticky vypovězení domácí války.

            Jan Sádlo z Kostelce a na Líšně tehdy byl příslušníkem Jiřího strany. Vzhledem k okolnostem proto nepřekvapí, že 23. května 1450 sepsal „in campo iuxta Kostelecz supra Sazawia“ opovědný list Kunšovu příteli Oldřichovi z Rožmberka, jímž mu vypověděl otevřené nepřátelství.[3] Zanedlouho poté byl Kostelec soustředěnými silami dobyt a obsazen. Obě znesvářené strany podepsaly krátce nato, 11. června, na hradě Vildštejně u Blovic smlouvu o klidu zbraní, do níž byl pojat na Poděbradské straně mj. Jan z Kostelce s hradem Líšnem. Téhož dne pak Jiří z Poděbrad s přívrženci přistoupil na výrok rozhodčích sporu se Strakonickou jednotou, který měl být prodiskutován na sjezdu svolaném do Pelhřimova.[4] Tolik kýžený klid ovšem stejně nenastal, jak dokládá stížnost Táborských Oldřichovi z počátku července, jimž opovědělo nepřátelství několik šlechticů včetně Jana Sádla.[5] Jan ovšem setrval v Čechách jen krátce, neboť záhy poté odešel znovu do žoldnéřských služeb, tentokrát k Friedrichovi saskému. Jeho služba však asi nebyla právě nejúspěšnější, neboť podle zprávy Jindřicha ze Sobětic z 19. srpna odjel do služby se čtyřmi sty jízdními koňmi a vrátil se jen se sedmdesáti jezdci.[6]

            Další Janovy politické peripetie již nejsou písemnými prameny tak dobře dokumentovány. O poznání více zato víme o jeho majetkových záležitostech. Král Ladislav mu zapsal 13. listopadu 1453 zástavní vsi Chrastiny a Krňany a platy plynoucí ze vsí Jiřín, Čestín, Křešice, Pohoří, Krhanice a Lukovany, které kdysi patřily jako manství ke kosteleckému hradu. V lednu následujícího roku byl ve sporu s Oldřichem z Rožmberka o poddaného, který měl být vyřešen u jeho známého Beneše Libuna z Dubé na blízkém hradu Kožlí.[7] Koncem téhož roku pak obdržel zápis na liblický statek s tvrzí, patřící dříve do majetku pražského arcibiskupství.[8] V říjnu 1455 vedl při s Kunšem z Dubé, bývalým kosteleckým pánem. Kuneš se snažil domoci zpět alespoň nějaké části bývalého majetku, nicméně jeho snaha byla marná, neboť byl obviněn z nedodržení dohody uzavřené na krajském sjezdu a dokonce se ocitl i ve vězení.[9] Jan Sádlo poté vystupoval následující rok 1456 ve při mezi Markem a Matoušem ze Sokolovic a Buriánem Trčkou z Lípy a dále ho 

nalézáme jako rukojmího Mikuláše z Lobkovic ve sporu s Janem z Děčína.[1] Snad do téhož roku patří spor s Janem ze Sledovic, který ho obvinil, že jeho jízdní a pěší žoldnéři způsobili velké škody na sledovickém statku.[2] V listopadu 1459 vedl spor s Janem Ronovcem.[3]

            Koncem padesátých let dosáhl Jan ze Smilkova vysokého věku. Přesto ještě zvětšil majetek, když v roce 1460 koupil od bratrů Buriána, Mikuláše a Zdeňka z Lípy za 700 kop českých grošů panství a hrad Kámen.[4] O rok později pak dostal svolení od českého krále Jiřího z Poděbrad vyhotovit závěť a svobodně rozhodnout o dědičném i zápisném majetku. Jan ze Smilkova tohoto práva využil a o tři léta později, tedy v roce 1464, skutečně sepsal závěť. O majetku rozhodl takovým způsobem, že vsi Lhotku s Částkovicemi odkázal Mikuláši Karlíkovi z Nežetic, Rchoutovice a Veselici Zachařovi z Ostrova a panství s hradem Kámen svým švagrům Petrovi Břekovcovi z Ostromeče a Hertvíkovi z Nestajova a strýcům z matčiny strany Svatomírovi a Nedamírovi z Březí.[5] Zanedlouho poté zesnul a závěť nabyla platnosti. Přesné datum jeho úmrtí neznáme, leč víme, že počátkem roku 1465 již nežil, neboť v listině vydané 14. ledna jeho dědici je připomínán coby nebožtík.[6]

                    Otázkou dosud nezodpovězenou je, co se dálo s hradem a statkem Líšno v době těsně před a po jeho úmrtí. Jelikož v Janově závěti o něm nenacházíme zmínky, znamená to zřejmě tolik, že s ním naložil blíže neznámým způsobem ještě před smrtí. Z jeho závěti plyne, že měl minimálně dvě sestry, jejichž manželům a dalším příbuzným odkázal hrad a panství Kámen u Pacova. Protože buďto neměl vlastní děti nebo se žádný jeho potomek nedožil plnoletosti, v úvahu připadá, že se zřejmě rozhodl převést právo držby k Líšnu na jiné osoby za víceméně neznámých podmínek. Byli to členové rodu Holických ze Šternberka, k nimž ho poutaly staré vztahy vzniklé ve společně prožívaných službách. Zdali předal Líšno již počátkem padesátých let Alši Holickému ze Šternberka nebo jeho synu Petrovi, jak se domnívá např. August Sedláček,[7] nevíme. Jelikož Jan se však psal po Líšně ještě v polovině padesátých let, kdežto Aleš zesnul v roce 1454 a Petr o rok později, nelze vyloučit, že statek předal teprve po roce 1455 Petrovu stejnojmennému synovi. Tato možnost je reálnější již jen z toho důvodu, že tehdy nedospělý Petr byl pod poručnictvím nejbližšího příbuzného, Zdeňka Konopišťského ze Šternberka, shodou okolností majitele blízkého hradu a sousedního panství Konopiště. Vzhledem k dosavadnímu stavu znalostí jsme v řešení této otázky dále nepostoupili. Jisté však je, že Líšno patřilo později skutečně holické větvi pánů ze Šternberka. V jejich držení je nacházíme již krátce po Janově úmrtí, v bouřlivém roce 1467.

                    Zdeněk Konopišťský, bývalý přítel českého krále Jiřího, se brzy změnil v jeho zarytého nepřítele. Otevřené nepřátelství vyvrcholilo právě koncem šedesátých let. Po vzniku tzv. Zelenohorské jednoty v roce 1465, což byl svazek části české šlechty namířený proti Jiřímu, se boj o moc přiostřil, takže České království se počátkem roku 1467 ocitlo na prahu další domácí války. Zdeněk Konopišťský se stal faktickým představitelem opozice, a to zvláště poté, když ho potvrdil za hlavu katolíků v Čechách samotný papež Pavel II. bulami z 20. března. Jiří z Poděbrad se tehdy ocitl v nezáviděníhodné situaci, neboť kromě domácí opozice byl nucen bránit Království proti vnějším nepřátelům, hodlajícím využít jeho spor s papežskou kurií. Český král proto vytáhl v těžké situaci nejprve do boje proti domácím nepřátelům. Po vydání nezbytných opovědných listů všem nepřátelům 20. dubna a tím také faktického vyhlášení nepřátelství nechal o několik dní později, 28. dubna, oblehnou šest hradů vůdce opozice, jmenovaného Zdeňka ze Šternberka, a současně další hrady jeho přívrženců, 

zejména pánů z Házmburka. Mezi obleženými hrady byla Roudnice, Helfenburk u Úštěka, Český Šternberk, Konopiště, Kostelec nad Sázavou, Líšno a tvrz Měšice poblíž Prahy, dále hrady Vřešťov, Chvatěruby a později ještě další hrady a tvrze.[1] Obleženo tedy bylo také Líšno, které Zdeňkovi sice nepatřilo, ale po dobu nezletilosti jeho majitele, Petra Holického, je Konopišťský měl ve správě. Důvodem zásahu proti tomuto hradu bylo jistě to, že Zdeněk s ním mohl libovolně nakládat, a pak rozhodně skutečnost, že leželo příliš blízko Zdeňkovy důležité pevnosti Konopiště.

                    Posádky obležených hradů se bránily poměrně dlouho. Tato skutečnost byla dána jistě tím, že Jiřího vojska se soustředila před hlavními a nejvýznamnějšími pevnostmi, což byla bezpochyby Roudnice a Konopiště, takže ostatní místa byla spíše blokována bez rozhodnějších útočných snah. O Líšnu zůstala dochována blíže nedatovaná zpráva, pocházející snad z přelomu června a července 1467, zaslaná neznámým odesílatelem králi Jiřímu. Praví se v ní, že z Líšna uprchl jeden obránce, vyslaný jako posel doručit žádost o zásobení obležených potravinami. Jak z jeho výpovědi vyplynulo, obránci „zámku držeti nemohú, jestliže opatřeni nebudú“,[2] byla situace na Líšně asi velmi vážná, ovšem vzhledem k vývoji situace nemohlo být jeho obráncům stejně pomoženo. Jak již zmíněno, tento hrad patřil k méně důležitým Zdeňkovým bodům, takže pozornost obléhatelů i obránců byla upřena jinam. Svědčí o tom také výsledek tažení. Jako první padla překvapivě Roudnice, ze Zdeňkových hradů údajně nejpevnější. Obležená posádka se dohodla na podmínkách kapitulace 21. června a 12. července hrad vydala.[3] Během července pak následoval Helfenburk, Chvatěruby, Kostelec, Měšice a také samotné Líšno. Král Jiří se neváhal pochlubit rychlými vojenskými úspěchy v okolních zemích. 5. srpna zaslal list svému vyslanci při polském královském dvoře a sdělil mu, že „padla Roudnice, hrad, nad který není v Čechách pevnějšího, a potom se vzdaly také další: hrad Chvatěruby, hrad Kostelec, zámky Líšno a Měšice.“[4] Jiný zpravodaj podal následující zprávu: „Roudnici obléhali přes čtvrt roku, až ji nakonec dobyli. Pak dobyli Kostelec a rozbořili jej, potom dobyli a vypálili Leštno, pak dobyli a pobořili Šternberk na Sázavě. A téhož roku král dobyl také Chvatěruby.“[5] Zpravodajův popis událostí sice není chronologický ani přesný, leč osudy Líšna v létě 1467 nastínil více než výmluvně.

                    Jen okrajově zmiňme zajímavý údaj uváděný Václavem Březanem a vztahujícím se zřejmě k podzimu roku 1467, podle něhož cestoval Jan z Rožmberka do Prahy k panu králi „a na cestě u Líšna natrefil na lid Zdeňkův jízdný i pěší, s kterýmiž dosti tuhou půtku držeti musil, takže jich tu z obojí strany několik zbito. Koňové čtyři jízdní pánu z Rožmberka na placu zůstali.“ Bez ohledu na souvislost se stavem Líšna v téže době jde o zajímavý údaj dokreslující plně postoje Zdeňka ze Šternberka ke straníkům krále Jiřího.[6]

                    Vraťme se však zpátky k hradu. Jiří z Poděbrad převzal dobyté Líšno do správy a neznámo přesně kdy je předal synovi Hynkovi Minsterberskému a Mikuláši Trčkovi z Lípy, který mu k vojenským úspěchům významně pomohl. Líšno se tak zdálo pro Holické ztracené. Marně si postěžoval Zdeněk z Šternberka 6. srpna 1468 synovi Janovi, že Jan Malovec drží 50 kop českých grošů ročního platu plynoucího z Líšna.[7] Spojená správa majetku trvala až do roku 1477, kdy se situace radikálně změnila. Tehdy byl jednak již dlouho mrtev král Jiří, opora Hynka a Mikuláše, jednak dospěl Petr Holický. V této době se plně účastnil politického 

dění na rožmberské straně, jak dokládají zmínky o jeho osobě v případu výplaty hradu Choustník na jaře 1476.[1] Jeho tehdejší příklon k Rožmberkům byl pochopitelný, neboť o několik týdnů později, 24. června, se oženil s Kateřinou, rozenou z Rožmberka.[2] Snad v souvislosti se svatbou, zápisem manželčina věna a blokací podstatné části majetku se rozhodl jednat. Ostatně jinou možnost neměl, zvláště když 22. dubna 1477 musel přiznat dluh manželce, Bohuslavovi ze Švamberka a Vokovi z Rožmberka v ne právě zanedbatelné výši 1500 uherských zlatých.[3] Jelikož pak nepovažoval zábor Líšna za právně čistý, neboť šlo o jeho majetek, nikoliv hrad Zdeňkův, přikročil ke konečnému vyřešení dlouholeté nepříznivé situace. Počátkem léta téhož roku přitáhl k Líšnu, obsadil je a donutil bystřického rychtáře Hynka ke složení poddanského slibu.[4] Hynek z Minsterberka, držitel většího dílu statku, si sice okamžitě postěžoval svému švagrovi Jindřichovi z Hradce, ovšem to bylo asi vše, co mohl udělat. K vojenskému zákroku se neodhodlal a poté, když Mikuláš Trčka zhodnotil reálně situaci a postoupil Petrovi snad v téže době své části panství Český Šternberk a Líšno, bylo rozhodnuto. Petrův zábor Líšna uznal za oprávněný dokonce český král Vladislav Jagellonský a Mikuláše Trčku odškodnil zápisy na Pelhřimově a Červené Řečici.[5]

                    Koncem sedmdesátých let se tak Petr Holický ze Šternberka opět ujal rodového majetku včetně Líšna. To poté náleželo jeho potomkům následujících více než 150 let a stalo se jejich hlavním sídlem. Důvod byl zřejmý. Český Šternberk mu v této době patřil plnohodnotně jen částečně, neboť druhá část panství zůstávala lénem. Jeho majetkový vztah sice změnil král Vladislav 13. května 1490 vydáním majestátu, jímž přešlo celé šternberské panství v alod, tj. v dědičný majetek,[6] nicméně Petr žil i nadále především na Líšně, neboť Český Šternberk byl po obležení v roce 1467 stále pobořen a opravy hradu postupovaly jen zvolna kupředu. Jemu a jeho synu Janovi Holickému se postupně podařilo Líšno zvelebit a vytvořit z něj sice malou, ale výstavnou rezidenci s odpovídajícím kulturním zázemím. Není tedy divu, že se na něm zastavovali rádi i mocní příbuzní Holických, páni z Rožmberka, a že na Líšně byli dokonce vychováváni společně s Petrovými syny také synové stárnoucího Voka z Rožmberka, totiž Jindřich starší, Jan a Jošt. Je sice pravda, že Vok byl ke stáru často nemocný a vyhledával klid, takže se synů tímto elegantním způsobem na určitou dobu jistě rád „zbavil“, ovšem nelze vyloučit ani možnost, že vzhledem ke stavebním úpravám a vyspělému kulturnímu prostředí bylo Líšno pro výchovu synů vhodnější než jeho sídelní Třeboň.[7]

            Petr nežil jako šlechtic své doby jen správou majetku a péčí o potomky, ale také světskými radovánkami. A tak poslal 10. července 1491 list Jindřichovi ze Švamberka s prosbou o poskytnutí možnosti uspořádat v jeho lesích hon na vysokou zvěř.[8] Mimo péče o majetek a zábavy se ovšem účastnil aktivně tehdejšího politického života v zemi, takže o něm zůstalo dochováno velké množství zpráv. Jeho politická aktivita se začala stupňovat zvláště koncem osmdesátých let. Pochopitelně ho nacházíme jako spojence a blízkého přítele pánů z Rožmberka. Od roku 1485 byl přítomen projednávání záležitostí třeboňského kláštera,[9] 

z roku 1490 pak pochází řada listů dokládajících jeho prorožmberskou orientaci.[1] V roce 1491 se účastnil jako přísedící pře mezi havíři a hofmistrem v Kutné Hoře, v roce 1497 sporu mezi Šliky a loketskými many.[2] Vzhledem k jeho postavení a zkušenostem byl králem Vladislavem pověřen společně s příbuzným Zdeňkem ze Šternberka na Zbiroze a s právníkem Albrechtem Rendlem z Úšavy vypracováním nového zemského zřízení, publikovaného v roce 1500.[3] Ze zajímavých údajů uveďme dále, že 20. února 1505 podepsal s dalšími šlechtici zápis na dalších deset let namířený proti „pikartům“ a za dodržování práv a zemského zřízení a téhož roku ho nacházíme v řadách šlechty vysílající ozbrojence do tzv. „šlikovské vojny“ mezi Šliky a loketskými many.[4] Od roku 1507 zastával úřad nejvyššího zemského sudího a od roku 1510 byl také nejvyšším komořím. Jak již výše zmíněno, byl ženatý s Kateřinou z Rožmberka, s níž měl syna Jana. Zesnul 4. června 1514 na Líšně a pochován byl v Třeboni.[5]

                    Majetek s Českým Šternberkem a Líšnem převzal Petrův syn Jan. Jelikož oprava Českého Šternberka, jinak předního sídla rodu, nebyla ještě zcela dokončena, pobýval také on velmi často na Líšně. Velmi záhy se zapojil do vysoké politiky, jak dokládají zmínky v korespondenci Zdeňka Lva z Rožmitálu a Petra z Rožmberka z července 1514 a září 1515 o schůzkách na Líšně.[6] Ostatně v únoru 1526 pozval Zdeněk Lev Jana Holického do Prahy k zasedání zemského soudu.[7] Jinak zůstalo dochováno o Janově činnosti několik zpráv souvisejících se správou majetku, jako např. o sporu s Janem z Vrbětína v Zahořanech, který ho obvinil v roce 1529 z uchvácení pozemků ve Vrbětíně, jenž pokračoval ještě o čtyři roky později.[8] Nejvýznamnější zprávou je ovšem jeho účast ve známém dělení rožmberského majetku po úmrtí Petra (IV.) z Rožmberka v roce 1523. Mocný Rožmberk, který se nepohodl s potomky, rozdělil celé obrovské dominium a panství Rožmberk s Vítkovým Hrádkem mělo připadnout právě Janu Holickému ze Šternberka. Petrovi synové si sice většinu majetku udrželi, leč stálo je to mnoho úsilí a peněz. Jejich příbuzný totiž neustoupil od nároku na část majetku dobrovolně a bez finanční náhrady, jak bychom snad mohli očekávat, ale za ustoupení od převzetí dědictví požadoval vyplacení částky 23 700 zlatých.[9]

                    Jan Holický vlastnil i nadále panství hradu Líšno a po požáru desek zemských v roce 1541 si je vložil o tři roky později do obnovených desek. Z vkladu známe rozsah celého líšeňského panství. Patřil k němu „Líšno zámek, dvůr poplužní s poplužím, ves tudíž s pivovarem, se dvěma krčmami a dvory kmetcími s platem“ a další příslušenství, které tvořilo sedmatřicet celých vsí nebo jejich částí.[10] Z téhož roku pocházejí dvě zprávy o sporech s 

Petrem Černíkem ze Soušic a Petrem Veseckým z Vesce ohledně poddaných.[1] Daleko zajímavější však byla v této době veřejná činnost Janova tehdy nejstaršího syna Oldřicha.

                    Jan Holický se oženil s pannou Dorotou, rozenou Bezdružickou z Kolovrat, s níž měl syny Alše, Oldřicha, Václava a Otakara a dceru Annu. Protože prvorozený Aleš zesnul v roce 1531, během čtyřicátých let se účastnil správy rodinného majetku zmíněný Oldřich. V téže době se rovněž angažoval v politickém a společenském životě země. Velmi vřelé vztahy navázal zejména s pány z Rožmberka, s nimiž byl ostatně úzce spřízněn prostřednictvím matky. Když pořádal Petr z Rožmberka v roce 1540 cestu po Čechách, během níž navštívil řadu míst, strávil dvě noci na Líšně u příbuzných, pánů Holických.[2] Nebylo proto překvapením, když byl Oldřich jmenován v poslední vůli Petra z Rožmberka, sepsané dne 8. července 1544, mezi poručníky jeho nezletilých synů Viléma a Petra Voka a správci pozůstalého majetku.[3] Oldřich se poté věnoval společně se švagrem Albrechtem z Gutštejna, manželem jeho sestry Anny Holické, a Jeronýmem Šlikem plně správě rožmberského dědictví. V srpnu 1546 řešil žádost krále Ferdinanda I. o zapůjčení několika děl s příslušenstvím k pohotovosti z rožmberského majetku podle sněmovního usnesení.[4] V roce 1547 vydali poručníci pro potřebu podřízených úředníků instrukci k vedení správy majetku.[5] O jeho správu se starali nejen prostřednictvím podřízených, ale také osobně, jak dokládá prodej Sedlčan v roce 1549 a koupě Želče o rok později.[6] Jejich poručnická funkce skončila v roce 1551. To už ovšem nežil Albrecht, takže správu majetku vedl Oldřich s Jeronýmem. Český král Ferdinand I. jim nařídil 31. března téhož roku, aby předali Vilémovi a Petru Vokovi veškerý majetek v termínu 23. nebo 24. dubna. Oldřich však požádal o prodloužení termínu o dva týdny do počátku května, neboť neměl čas, jelikož pečoval o „zdraví pana otce“. Termín byl proto prodloužen do 12. května, ale Oldřichovi přesto nevyhovoval. Jelikož Jan Holický tehdy byl již v kritickém stavu (zesnul 12. června), jmenoval počátkem května své zástupce Heřmana Malovce z Malovic a Viléma Vojkovského z Milhostic. Předání majetku proběhlo zřejmě bez potíží, protože Vilém z Rožmberka poděkoval poručníkům listem z 12. května za pečlivou správu majetku.[7]

                    Po otcově úmrtí[8] vedl správu majetku i za bratry Oldřich Holický jako nejstarší syn a dědic. I nadále pak zůstal v důvěrných vztazích s rožmberským domem a dvorem. Víme, že mladší bratr Václav sloužil v roce 1552 jako páže Vilémovi z Rožmberka a nejmladšího Otakara vyslal téhož roku s Vilémovým souhlasem na krumlovský dvůr“aby při panu Petrovi Vokovi učil se“. Petr Vok poté přijal v roce 1561 Otakara Holického do služby.[9] Je samozřejmé, že služba, resp. výchova Oldřichových bratrů na rožmberském dvoře zvýšila výrazně lesk jejich rodiny. Nezůstalo však jen u toho. Rožmberský vladař Vilém se při návštěvě Prahy v srpnu 1557 zastavil u Oldřicha na Líšně a přenocoval tu. Nebyl však zdaleka jedinou významnou návštěvou. Tak např. o rok později, v listopadu 1558, přenocovaly na Líšně Žofie Brunšvická a Alžběta Henneberská[10] a zastavily se tu i jiné osobnosti té doby. 

Václav Holický se pak dokonce účastnil jako doprovod Petra Voka na jeho dlouhém pobytu v západní Evropě, kam odjeli v prosinci 1562 a vrátili se koncem dubna následujícího roku.[1] Správou majetku byl mezitím pověřen nejstarší Oldřich. Z roku 1553 pochází záznam jeho sporu s Vilémem Vojkovským z Milhostic ohledně půjčky,[2] v roce 1557 ho nacházíme mezi šlechtici přiznávajícími výši majetku k berním účelům, kdy s bratry uvedl, že vlastní majetek v odhadní ceně 23 100 kop českých grošů.[3] Zajímavý doklad zůstal dochován z roku 1559, kdy Benjamín z Vlkanova pohnal k soudu všechny tři bratry a obvinil je z dluhu 2 kopy 20 krejcarů za sukno, pocházejícím ještě po jejich otci Janovi.[4] Z veřejné činnosti uveďme alespoň fakt, že v letech 1556 a 1557 byl zvolen za zpravodaje zemského sněmu za panský stav, v prvním případě s mladším bratrem Václavem.[5]

                    Oldřich Holický zesnul v roce 1566 bez potomků, takže panství Český Šternberk s Líšnem převzali jeho mladší bratři. Ti se rozdělili o dědictví ještě v témže roce a „zámek Líšno, jakž ve svém položení jest, pivovar, sladovnu, spilku, verštat bednářský, kovárnu, lusthaus, vobročnici, prádlo jinak lázni, štěpnice, chmelnice, zahrady, dvůr líšeňský poplužní s poplužím“ a ostatní příslušenství převzal mladší Otakar.[6] O jeho správu poté pečoval třiadvacet let. Vedl si zřejmě velmi dobře, byť z roku 1579 zůstal dochován záznam o jeho dluhu zemské berně ve výši 60 kop 40 českých grošů.[7] Oženil se s Annou, rozenou z Roupova, s níž měl dceru Dorotku. V roce 1584 obdržel od císaře Rudolfa II. mocný list, opravňující ho ke svobodnému nakládání s majetkem, a ještě v témže roce, dne 21. září sepsal poslední vůli. Předně ustanovil manželku poručnicí nedospělé dcerky a rozhodl, aby se po jeho smrti ujala veškerého majetku, totiž zámku Líšna, městečka Bystřice a veškeré příslušenství včetně nemovitostí, k nimž patřil např. „nábytek na zámku Líšně i ve dvorech“. Rozhodl, že majetek má připadnout dceři, kdežto manželce odkázal věno zvýšené o částku 5000 kop českých grošů a polovinu všeho šatstva a klenotů, to vše jako vdovský důchod. Jako spoluporučníky určil Viléma z Talmberka a ženiny příbuzné, roupovské bratry Jana mladšího, Hynka, Viléma a Kryštofa, jimž mělo připadnout po vyplnění poslední vůle každému po tisíci kopách.[8]

                    Otakarův osud byl smutný. Současník zaznamenal k roku 1589, že „na Líšně zabil se mečem svévolně sám pan Otakar ze Šternberka“.[9] Co ho dohnalo k sebevraždě, se dodnes nepodařilo objasnit. Nelze vyloučit, že před smrtí byl dlouhodobě nemocný. Svědčila by o tom skutečnost, že v roce 1586, tedy pouhé dva roky po sepsání poslední vůle, kdy Dorotka dosáhla plnoletosti, byly vyplaceny slíbené sumy poručníkům a rovněž manželka převzala 5000 kop českých grošů.[10] Znamenalo to snad, že Otakar nebyl schopen vést správu majetku a výchovu dcery již od roku 1584, takže poručníci vykonávali funkce ještě za jeho života? Snad se ještě podaří objevit nové prameny, které záhadu objasní.

                    Dorota se provdala o rok později po dosažení plnoletosti za Václava Smiřického ze Smiřic, majitele panství Náchod a statků Ratibořice a Škvorec u Prahy. Ihned po otcově úmrtí se pak ujala správy líšeňského statku jako svého dědictví. Zástupci Otakara Holického začali

v roce 1588 spor s Janem Bezdružickým z Kolovrat o částku 141 kopa českých grošů s úroky, v němž pokračovala Dorota Smiřická. V roce 1589 vydala plnou moc svému úředníkovi Jiřímu Hanákovi k vedení pře. Jelikož soud jí dal za pravdu, převzala správu majetku ručitelů dluhu. Jan Bezdružický poté ustoupil a dluh zaplatil, jak Dorota přiznala 13. prosince 1589.

Kontaktní informace

Mobil: (+420) 731 417 451
Email: info@lisno.cz

Zámek Líšno
Líšno 1
257 51
Bystřice u Benešova
Česká republika

Kde zámek najdete?